Tento článek není podněcováním k svépomocné výrobě ve velkém, ale radou, jak v nouzi nejvyšší docílit, v rámci domácích podmínek, spolehlivého spojení serva s přijímačem.

V praxi modeláře, dříve nebo později, s vysokou pravděpodobností vyvstane potřeba vyrobit rozvod od přijímače k servům svépomocí. Lze sice v modelářských prodejnách zakoupit prodlužovací kabely, ale ty nebývají jednak levné, jednak novým párem konektorů mohou komplikovat montáž. O dalším prvku snižujícím spolehlivost již nemluvě. V nedávné době se modelářském diskuzním fóru široce hodnotila možnost amatérské výroby prodlužovacích kabelů a hlavně jejich způsob upevnění v kovových dutinkách servokonektorů. Nečiním si monopol na jediný správný a možný způsob provedení, ale předkládám k posouzení několik poznámek k takové, svépomocné, výrobě. Snad se alespoň o něco málo sníží pravděpodobnost selhání palubní elektroniky a následného tvrdého přistání. Na fatální následky pádu neřízeného stroje raději nemyslet. Mnozí to tak, jak dále popsáno, jistě již dávno dělají, šlo tedy jenom o to, postup popsat nafotit a odeslat (nezištně) redakci.

Na úvod něco k použitým nástrojům a materiálům. Pájím mikropájkou ERS 50 s regulací teploty nastavenou na cca 330°C, hrot tužkový tenký ostrý. Pistolová pájka je nevhodná z důvodu přepalování tavidla v trubičkovém cínu, takže vyrobit studeňák je spíše pravidlem než vyjímkou. Trubičkový cín Stannol Kristall 505, průměr 0,7 mm. Nelítám spalováky, kde je spoj namáhán mnohem více, než v elektrách.

Tato úloha je ve své podstatě velmi jednoduchá, nezáludná, a v domácích podmínkách snadno proveditelná. Pokud potřebujeme například pro serva křidélek, či výškovky prodloužit přívodní kabel, jsou zde dvě možnosti. Ta horší, dražší a pracnější, znamená zakoupit o něco delší prodlužovací kabel, koncovku s kolíčky a tunelovým krytem (na straně serva) odstřihnout a takto vzniklý kabel zapájet přímo do serva. Kromě ztráty jednoho konektoru, také přicházíme o záruku při poruše serva a mikropájka je v tomto případě nezbytná. Tuto možnost popisovat dále netřeba. Je používána například obchodníky s modelářským zbožím, pro které žádné z uvedených omezení není na překážku.

Levnější a dostatečně spolehlivým způsobem je prodloužení stávajícího přívodu serva vloženým kusem kabelu. Není třeba zdůrazňovat, že to musí být kabel speciální, určený k tomuto účelu, v modelářských prodejnách běžně k dostání. Různé jiné ploché licny z šuplíkových zásob, z dob socialismu jsou poukázkou k průšvihu.

Prodloužení kabelu je provedeno tak, aby se nijak neměnil průřez (nebo jen minimálně) z důvodu protahování křídlem, a minimálně rostla hmotnost.

Nejprve přerušíme stávající přívodní kabel serva, nejlépe uprostřed. Vkládanou část kabelu i zbytky kabelu serva schodovitě zkrátíme a odizolujeme. Pozor! Kabel je dobré odizolovat tak, aby se naše prsty zbytečně nedotýkaly čisté mědi. Lidská kůže není zdaleka neutrální prostředí a pokud někdo vyrábí plošné spoje, jistě potvrdí, že dotek palce na čistý , měděný povrch je spolehlivým postupem, jak vyrobit názornou pomůcku pro studenty daktyloskopie. Po delší době mohou takový vzorek studovat i studenti se značně zhoršeným zrakem pouhým dotykem. Pokud chcete udělat radost železničním modelářům, zkoumejte kvalitu jejich kolejišť přejížděním prstů po kolejích, jistě vás rádi uvidí i poté, kdy možná vyletíte oknem.

Na obr.1 je ukázka postupu práce. Horní svazek je jenom příslušně zkrácen, na dolním svazku je pomocí čelních štípaček se zářezem pro stahování izolace, kus izolace stažena a připravena k zakroucení měděných vlasů. Částečně stažená izolace se dá snadno uchopit mezi prsty a zakroutit tak měď bez dotyku holou kůží prstů. Po odizolování je třeba zkroucené vodiče pocínovat. Jako tavidlo je doporučena čistá kalafuna, stačí i tavidlo v trubičkovém cínu. Jiné tavidla mohou obsahovat příměsi které sice zlepšují pájitelnost, ale mohou (a rády to udělají) postupem času měď naleptat a přerušit tak vedení. Zhruba centimetrový kus pocínovaného vodiče zkraťte na cca 3-4 mm a zkontrolujte, zda schůdky na kabelech na sebe navazují.

Na obr.2 je již spoj připravený k zaizolování dříve navléknutým kouskem teplem smršťovací bužírky (k dostání v obchodech s elektrosoučástkami, nejlépe průměr 4mm).

Na obr.3 je hotový spoj prodloužení, po tepelném působení starého fénu (bez tepelné pojistky, ty dnešní fény asi nebudou nic moc platné) nebo teplovzdušné pistole. V nouzi stačí i teplo svíčky, ale opatrně s výškou nad plamenem! Spoj je v místech pájení chráněn proti ohybu bužírkou, a nehrozí tak, jeho ulomení. Bužírka končí až v místech, kde je již kabel bez poskvrny.

O tom, zda servokonektory pájet, či nepájet se na Internetu vedla dlouhá a místy i bojovně laděná diskuse (zejména, pokud byl pátek). Většina oponentů argumentovala nebezpečím ulomení vnitřního měděného svazku vlivem jeho prosycení cínem při letování. Jelikož už jsem nějaký ten pátek s pájkou v ruce strávil, čichaje nejrůznější tavidla k tomu, nedalo mi, a vše jsem prakticky vyzkoušel. Pájených konektorů mám totiž v modelech více a nikdy se mi žádný neulomil, natož, aby se vytrhl. A právě nebezpečí vytržení kabelu s konektoru je hlavním nebezpečím při svépomocné výrobě. Pokud máte speciální kleště pro tvarové spojení kabelu a konektoru je určitá, na kvalitě kleští a práce závislá, šance na úspěch. Pokud se ale někdo pokouší zhotovit tvarový spoj kabel/konektor pomocí náhradních prostředků, pravděpodobnost poruchy takového spoje se blíží 100%.

Lépe tedy pájet (i hůře) než mačkat kleštičkami kontakty kolem vodičů. Příprava na pájení je stejná jako při prodlužování kabelů. Kabelu na konci oddělíme jednotlivé žíly na délku cca 15 mm, a asi 12 mm izolace poodtrhneme o 2-3 mm odizolovávacím přípravkem.

Na obr.4 je sada potřebného nářadí, včetně čelních štípacích kleští s dvěma zapilovanými otvory pro stahování izolace. Déle pak ploché kleštičky na dokončení úchytu kolem izolace a hrot mikropájky. Postup se pokusím popsat tak, aby jím bylo možno vést běžného elektrikáře s tímto vybavením, jehož případně navštívíte s žádankou na tyto práce, nemáte-li potřebné vybavení sami doma.

Obr.5 ukazuje konec plochého vodiče před pocínováním. Horní, s hnědou izolací, vodič je pouze s poodtrženou izolací. Prostřední, červený, vodič má již bezdotykově (vhledem k mědi) zakroucený svazek vláken. Poslední, dolní vodič, s oranžovou izolací, je již i pocínován pomocí lázně v kalafuně a malého množství cínu na hrotu mikropájky. Opět připomínám zásadu nesahat na vodiče holou rukou (a nemusí být ani na zem padlé).

Tento obr.6 názorně předvádí, kam až se cín dostal. Ona měď bez nějakého vysoce účinného tavidla nijak ochotně cín nenatahuje. Nemluvím teď o speciálních odsávacích licnách pro práci s SMD součástkami, kdy je pásek měděné punčošky chemicky upraven právě za účelem co nejlepšího odsávání, a tím pádem, i vzlínavosti cínu. Ohnutý vodič ukazuje kde končí zpevněný kus vnitřního vodiče. Délka vodiče bez izolace je maximálně 2 mm.

Dalším krokem je příprava samotných kontaktů servokonektoru. Aby se množství cínu zbytečně nezvyšovalo je vhodné do místa pájení vložit malý, odstřihnutý kousek trubičkového cínu. Ideální je průměr 0,8 mm, ale s 1 mm to nebude ještě nic těžkého. Pokud má někdo pouze 2 mm tlustou trubku cínové pájky, bude zřejmě zaskočen nemožností vložit takový kus do žlábku v kontaktu.

Zde je trojice dutinek, kdy první z nich, dolní ještě nemá vložen kousek cínu, ten leží pro názornost vedle. V prostřední dutince je cín vložen, ještě není roztaven a vzhledem ke svému zrcadlovému povrchu není skoro vidět. V dutince horní je již cín roztaven a pokrývá vnitřní stěny žlábku. Cínu musí být opravdu málo, jinak žlábek nepůjde zavřít!

Trojice dutinek v jednotlivých fázích jejich upevnění. Oranžový vodič je pouze zapájen hrotem mikropájky. Cín je již pouze ve žlábku dutinky, a na konci smotaného, pocínovaného vodiče. Při vhodné teplotě hrotu pájecího tělíska není třeba další tavidlo. Tlakem na pocínovaný vodič, se ten ochotně spojí s cínem ve žlábku dutinky. Následuje malá sólová variace pro ploché kleštičky. Na červeném vodiči je uzavřen žlábek s cínem. Pracujeme s citem, stačí zahnout okraje žlábku do kulata, žádné násilí! Hnědý vodič má již také dokončen ohyb koncových plíšků kolem izolace. Po dokončení ohybů u všech dutinek lze tyto zasunout do plastové koncovky. Pokud jsme vše pečlivě provedli jde to bez násilí a nuceného postrku vpřed.

Dokončený konektor.

Kleště (krimpovací) mám sice taky, ale to jenom proto, že někteří jedinci prostě to pájení nemohou přenést přes srdce. Navíc se s nimi dá pracovat i u klienta, bez nutnosti tahat kufr elektrikářského vybavení. Jenže i ty nejlevnější stojí cca 500,- Kč a je třeba je pořád hlídat při práci a kontrolovat výsledek. Co by, za tu cenu, taky kdo čekal...

Petr Sysala